Současnost patří BETWEEN THE BURIED AND ME! Možná trochu přehnané tvrzení, ale po jejich letošní pražské štaci nelze mít diametrálně odlišný názor. Americká kapela se velice šikovným způsobem dokázala propašovat do okruhu oblíbenců nastupující generace metalových fanoušků. Přestože je lze v podstatě už řadit mezi veterány, zvládli získat si přízeň (nej)mladších posluchačů, a to i bez jakýkoliv úkroků směrem k současným (djentovým) trendům.

Skvěle sehrané těleso si zájem pražského publika užívalo doslova dosytosti. Dobře naladěná skupina přivezla do našeho hlavního města svůj ještě stále velice čerstvý kosmický výlet s krycím názvem „The Parallax II: Future Sequence“. Čili asi jen málokoho překvapilo, že se i navzdory nemálo výletům do minulosti hrálo hodně z novinky. Očividně to i navzdory jejímu poměrně nedávnému datu vydání neznamenalo pražádný handicap. Soudě dle nadšených reakcí na emotivní hymnu „Astral Body“ bude o její úspěch dobře postaráno.

Právě u takto koncipovaných skladeb vyniká muzikální um Američanů, ve kterém i v pódiovém provedení, kde se dá schovat ledacos, zůstává jen malý prostor pro jakékoliv kompromisy. A je úplně jedno, jestli je právě řeč o hravých kytarách dua Waggonar – Waring, jejichž hbité prstíky kouzlí veskrze příjemné melodické harmonie. Anebo o mikroskopicky přesných bicích Blake Richardsona, který jakoby si to se zmiňovaným kytarnickým duem dával na férovku a přesto to navenek celé působilo dojmem dokonalé spolupráce.

A pak je tady vokál. Ve zpívaných pasážích jistý a sebevedomý. Tommy Giles Rogers to tam prostě má, o tom nebylo ani onoho říjnového večera pochyb. Hlavně ty vzletnější písně („Telos“, „Astral Body“ anebo kabaretní fraška „Fossil Genera - A Feed From Cloud Mountain“) tak díky němu doslova expandují do prostoru. Kočičko-pejskovského efektu se sice stále nelze zbavit, ale ani to nebrání (takřka) bezvadnému požitku z této demonstrace moderní metalové progrese. Harmonické prolínání žánrů, ve kterých hraje stále prim metal tvrdý jako žula se už několik posledních let ukazuje jako cesta směrem ven z bludného kruhu. Na druhou stranu je nutné říct, že toto rozhodně není problém BETWEEN THE BURIED AND ME, protože ti se za více než 10 let své existence ještě k žádnému bludnému kruhu ani jen nepřiblížili.

Silné ovace pro hlavní hvězdu večera doslova rozmetaly moje předpoklady o tom, že publikum, z veliké části tvořené metalovou omladinou si přišlo vychutnat hlavně další Američany – PERIPHERY. Ti si sice také rozhodně nemohli stěžovat na chladné přijetí, ale i navzdory silné fanouškovské základně jim k jejich skvělým krajanům z BETWEEN THE BURIED AND ME chybí ještě několik koňských délek. Jejich písně se příjemně poslouchají, a to jak ze studiových nahrávek, tak i z prostoru pod pódiem, ale o bezchybné čistotě a přesnosti projevu jsme si mohli nechat jen zdát.

Já osobně sice nepatřím mezi hnidopichy čekající na každou nepřesnost muzikantů, ale ne zrovna veliká jistota Spencera Sotela za mikrofonem nedávala příliš zapravdu pozitivním přívlastkům, které se směrem k PERIPHERY linou ze všech stran. Ne, žádná pohroma to samozřejně nebyla. Skupina dokázala většinu nedostatků přebít (sebe)jistým vystupováním a pozitivní náladou, šířenou okamžitě ke spokojenému publiku. Písně z obou dosavadních desek se chytily ihned po jejím nástupu na (v HooDoo poněkud nízko položená) prkna, takže v zásadě nebylo moc co řešit.

Je zde i navzdory výšeuvedenému cítit solidní práce s jednotlivými nápady a motivy a tudíž i silný potenciál příštího růstu, nepředstíraná chuť hrát a s ní ruku v ruce i instrumentální um, ale tato kapela má před sebou ještě hodně práce a tvrdého boje za uhájení svých pozic v dobách, až vlnu tohoto trendu postupně vytlačí jiná.

Tak zle bych to s těmi PERIPHERY Dalibore neviděl (ale ano, souhlas, pozn. Dalibor). Za zmínku rozhodně stál výkon bubeníka Borise Le Gala z CHIMP SPANNER, který měl několik nemnoho dní na to, aby se celý materiál PERIPHERY nacvičil a zaskočil na turné za zraněného kolegu. Kapela vystupovala velmi uvolněně a snad jediný, kdo neudělal dobrý dojem, byl výše zmíněný salónní vymydlený „punkáč“ Spencer Sotel.

Těch chybiček bylo rozhodně nejvíc u otevírající kapely večera. Mláďata z THE SAFETY FIRE odehráli první vály jen s jednou kytarou, neboť Joaquina  Ardilese provázely od nástupu problémy. Až třetí skladba, kterou byla klipovka „DMB(FDP)“, byla odehrána bez problémů. Při zhruba desetiminutové pauze, kdy se řešily technické obtíže, kluci bavili dav soutěží o nejhezčího kníráče z kapely.

Pokud jsem byl z jejich vystoupení na Brutal Assaultu nadšen, nyní jsem byl méně. Možná to bylo i tím, že jsem měl možnost sledovat hru Derya Nagleho velmi často téměř z deseti centimetrů a pak jen vrtět hlavou proč se ten mladý chlapec snaží hrát tolik technikou načichlých vyhrávek, když je instrumentálně tak trestuhodně šmudlá. Po dohrání závěrečné „Huge Hammers“ jsem měl lehce rozporuplné pocity. Rozhodně oproti instrumentální jízdě, kterou ten večer nadiktovali BETWEEN THE BURIED AND ME byl jejich výkon naprosto nesrovnatelný. Při setu profesorů ze severní Karolíny jsem prožil několik dobře utajených ušních orgasmů a zážitek mně tak kazil jen alkoholem znatelně posilněný agresivní sedlák v pitu s tričkem LAMB OF GOD.

Text: Dalas (PERIPHERY, BETWEEN THE BURIED AND ME), RIP (THE SAFETY FIRE)
Fotografie: RIP